Před rokem

Je 12. listopadu 2017, budík ukazuje půl páté ráno, tentokrát mě nebudí on, ale chlapeček ubytovaný v mém břiše - budí mě Mileček. Už na začátku těhotenství mi vstoupil do snu muž - oznamoval mi, že má v plánu se narodit dvanáctého listopadu, ať s tím tedy počítám. Počítám, lásko, dneska se konečně setkáme tváří v tvář. Poprvé si pochovám svoje miminko. Poprvé ho pohladím po vláskách, něžně ho políbím na čelo a budu v rozpacích z toho, jak je možné, že právě vylezl ven z mého břicha a jak může tak úžasně vonět. Budeme na sebe upřeně koukat a on bude vyděšeně plakat...Teď je ale půl pátý a tohle všechno já ještě vůbec netuším.

Rok jsem přemýšlela o tom, zda mám napsat o dni, kdy k nám přišel. Nakonec jsem se rozhodla, že napíšu. Ani ne tak pro vás, jako pro sebe. Chci mít na papíře svoje pocity, myšlenky a emoce, které jsem prožívala přesně před dvanácti měsíci. Celá ta záležitost - celý ten den, je pro mě dost intimní a mám k němu velkou úctu obecně, asi to bude jediný den v mém životě, který si budu pamatovat do minuty přesně. 

Porod jsem měla nádhernej, krásnej, úžasnej,...Nijak jsem se na něj nepřipravovala, nic nestudovala, neřešila ale hlavně jsem se nikdy ani na vteřinu nebála, těšila jsem se už od začátku. Všechno přišlo tak nějak přirozeně, neplánovaně, nechala jsem se na maximum ovládat svou ženskou intuicí, která ví vždycky nejlíp, co je pro ženu nejlepší. Nemůžu napsat, že bych "to přetrpěla", protože já si každou chvíli opravdu maximálně užila. 

Největší část příchodu Milečka k nám na svět jsem strávila doma - v posteli a ve vaně, s hlubokým nadechováním a vydechováním při masážích od Zdeníčka. Bolesti mi nešly do břicha ale do zad, což je prý daleko horší, já si to ale nepřipouštěla. V půl 12 už mi moje intuice dávala jasně vědět, že musíme okamžitě odjet, dokud jsem schopná stát na nohou, jinak by se taky mohlo stát, že se Mili narodí v obýváku na gauči nebo v autě, což by bylo asi dost zajímavý - o tom teď psát. Ve dvanáct hodin jsme dojeli do porodnice. Zdeníček byl celou dobu se mnou, držel mě za ruku, hladil, líbal, dýchal se mnou a opakoval všechno, co řekla porodní asistentka. I když jsem si v duchu kolikrát říkala "drž už, prosim tě, hubu" - hahah, promiň lásko, jsem teď zpětně za to všechno hrozně vděčná - za to, jak skvěle se chopil role tatínka už od samého začátku. Kdybych ho tam neměla, asi bych to všechno nezvládla s takovou lehkostí, s jakou to teď popisuju.

Ženské tělo přesně ví, co dělá ale i přesto mě dost vyděsilo, když jsme se Zdeníčkem na sále zůstali úplně sami - bez doktora, bez porodní asistentky, jenom sami dva, s plnou důvěrou. Zdeníček mi říkal, jak si mám lehat, jak mám dýchat a kdy tlačit. Ve 14:34 se Mileček narodil (samozřejmě už za asistence doktorů). Když jsem ho uviděla - toho právě z mýho břicha vylezlího chlapečka - pořád jsem nedokázala pochopit, že tam vážně byl - že ve mně vyrostl život - že je to opravdu živé miminko a že už je tu s námi - napořád. Oba jsme se rozplakali štěstím, já si ho položila na hruď a všichni jsme dýchali, všichni jsme jen byli - tady a teď - nejšťastnější na světě, ubrečení a překvapení.

Nějak mi pak nešlo do hlavy, proč musím zůstat další dvě hodiny na sále. Byla jsem plná energie, schopná se sbalit a odejít hned teď domů s mýma klukama, nebyla jsem ani trošku unavená, jenom spokojená a naplněná. "Vždyť vy jste vůbec nekřičela, jak je to možný!", říkal mi pak doktor. Jasně, bolelo to a moc, je to asi ta největší bolest, kterou my ženy v životě zažijeme ale to, co nás čeká na konci (vlastně na začátku), je úplně nejvíc - ta nejvíc nepopsatelná emoce v životě. O pár dní později přijde takové to uvědomění, taková ta obrovská rána, která udeří přímo mezi oči, že "Pane, bože! Já jsem fakt máma/táta!", ale o tomhle tenhle příspěvek není.

Teď, o rok později, lituji jedné jediné věci a to toho, že jsem si Milečka první noc nechala vzít, abych se prý pořádně prospala a nabrala co nejvíc sil po porodu, kterej pro mě ale nebyl vůbec náročnej. Já ty síly měla - měla jsem jich nejvíc ve svém životě, nejvíc na to, abych se zvládla postarat o svoje miminko. Teď vím, že pokud bude nějaké příště, už to neudělám, už to miminečko sestřičkám na noc nenechám, i když je mi jasné, že to myslely dobře. Ty první vteřiny, minuty, hodiny, dny jsou pro miminko a maminku úplně nejdůležitější, je to takový ten výstřel z pistole - 3, 2, 1 teď! A běžíš. Od teď už se nezastavuje, od teď se žije.