Dva týdny, dvě oči, čtyři pohledy

Poslední dny jsem v totálním zenu. Nevím, jak dlouho to vydrží a jestli to není jen přechodná fáze (což asi docela určitě je, protože jsou chvíle, kdy je ten život na útěk do lesů, to je jasný), každopádně je to ale dozajista pocit deroucí se z hloubky na povrch - to znamená, že je tam vždycky někde schovanej - občas je tak hluboko, že vůbec nevěřím, že existuje, nemůžu si na něj sáhnout, jenže pak je tak skutečnej, že se do něj můžu celá zabalit a přisypat si ho do kávy místo cukru (i když hořký kafe je stejně nejlepší).

Je to těch pár vteřin, kdy milujete úplně všechno a všechny, kdy jste najednou tak bezdůvodně celiství, šťastní a naplnění, kdy jste to přirozeně vy - světlo a láska a kdyby jste byli žárovkou, tak stoprocentně svítíte, kdy se vidíte v každém, koho potkáte, v každém stromu, který míjíte cestou na nákup, v každém kamínku, na který šlápnete, v každém paprsku, který hladí vaší tvář, když ráno otevíráte okno...je to ten stav, kdy dětem utíráte zadečky, když vaříte kafe pro svoje nejbližší, když si češete vlasy a vůbec to netahá, když jdete spát ve dvě ráno, protože jste si několik hodin povídali s tím, koho milujete, když se podíváte do zrcadla a začnete se smát, protože máte na čele zase další pupínek. když jíte čokoládu a to bez výčitek, když si hladíte malý roztomilý štěňátko, když večeříte při západu slunce nebo u svýho oblíbenýho seriálu, když stavíte věž z kostek, kterou nikdy nedostavíte, protože se pokaždý skácí na zem a ty malý baculatý ručičky tomu stejně vždycky zatleskaj,...je to LÁSKA.

Nemusíte nic - jenom být a celý svět je najednou v pořádku, protože vy jste v pořádku, protože vy jste celej svět. Všechno dává smysl a kdybyste mohli, obejmete každýho člověka na téhle planetě a do ucha mu pošeptáte, jak je skvělej a úžasnej a on se na vás za to na oplátku usměje a vy najednou víte, že tohle je to palivo...zažíváte totální pocit vnitřní svobody a radosti, třeba jen při pohledu na dva lidi, kteří jen tak postávají vedle sebe. Někdy to jsou vteřiny - pro mě teď dlouhý dny. Možná jste tenhle stav nikdy nezažili, možná nemáte vůbec tušení, co jste to teď vlastně přečetli, možná se tak cítíte často a není to pro vás nic, co by stálo za zvláštní pozornost, možná k vám tohle všechno teprve přijde...každopádně je to ve vás, je to ten malej kousíček víry v to, že život je víc, než vstávat každý ráno do práce a vracet se pozdě večer s pocitem, že proběhl další den, který jste vlastně nežili.

Tak tohle jsem si napsala do poznámkovýho bloku zhruba před týdnem. Teď,o sedm dní později, je všechno úplně jinak. Nirvána se vytratila a já někde zase ztratila růžový brejle, vždycky je někam dám a nemůžu je najít. Nakonec je ale vždycky najdu, to je to hlavní. Jenže než se tak stane...

Rozčílím se nad tím, že Milek zase rozdrobil celej rohlík po obýváku, dneska už to není roztomilý ale otravný, naštvu se kvůli tomu, že pořád šlapu na nějaký kostičky a po desátý už to fakt pekelně bolí, ve dřezu je zase neumytý nádobí a i když uklízím, vypadá to, že ne. Fakt mě rozčílí to, když jsem pokárána jedním starším pánem za to, že Milek nemá čepičku, jenže on už neví, že ta tolik potřebná čepička věčně lítá z kočáru ven, večeře při západu slunce je celkem nepohodlná, protože tohle večerní sluníčko fakt celkem řeže do očí, taky mi vadí, že všude musíme chodit zásadně pozdě a taky to, že se pořád hádám a občas jsem docela hysterická, teplý kafe už jsem neměla fakt hodně dlouho a i když chci jíst zdravě, dám si pak k obědu stejně rohlík s máslem, protože nic nestíhám. Je to na palici a v tyhle chvíle bych nejradši utekla někam daleko do lesů a zůstala tam tak dlouho, jak budu chtít...

Jenže pak se jedno ráno probudím a najednou je to všechno pryč. Už se zase usmívám na Milkovy kudrliny, který vypadaj jako zlato, když je to ranní sluníčko nasvítí ze všech možných stran a už mi vůbec nevadí, že jsem se zase nevyspala. Mám radost ze všeho a všech a kroutím hlavou nad tím, jaká můžu být hrozně chaotická. 

Ale je to život - ten první i ten druhý týden. A tak to prostě je. Je to celkem dost divoká jízda na bláznivý horský dráze, protože vůbec nevidíte před sebe a je tam takovejch zatáček, stoupání a klesání, že se z toho člověku točí hlava. Jenže o tom to je. A je to přece krásný, jak je ten život rozmanitej. Emocím zdar a nEmocím sbohem. 

S.